Udavačem proti své vůli

Už bezmála dva týdny sleduji dění kolem článku Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, který vydal časopis Respekt. Podle Hradilkova tvrzení se 14. března 1950 dostavil na policii tehdejší student, dnes známý spisovatel Milan Kundera a udal, že si "jistý Miroslav Dvořáček" nechal kufr v úschově u jedné jeho spolubydlící ze studentské koleje. Na základě tohoto udání byl Miroslav Dvořáček, který v tehdejším Československu působil jako agent-chodec, zatčen a následujících 14 let strávil v pracovních táborech.

Už dva týdny s napětím čekám kdy to praskne a stále nic. Ptáte se co by mělo praskonout? Dobrá, prozradím vám to. Měla by vyjít najevo pravda o věrohodnosti zveřejněné informace. Své tvrzení totiž Hradilek opírá o v archivech nalezený policejní záznam a blíže nespecifikované výpovědi pamětníků. Když byl Hradilkův trumf, tedy zmíněný policejní záznam, zveřejněn, nevěřil jsem vlastním očím a s napětím očekával, co se vyvine z výpovědí pamětníků. Samozřejmě tyto výpovědi do věci jasno nevnesly, Hradilkovu teorii některé sice nevyvrátily, ale na druhé straně ani jedna z dosud zveřejněných výpovědí (dle mého názoru síše spekulací) pamětníků jeho bombastický objev nepotvrdila.

A teď se tedy vraťme k již zmíněnému trumfu - policejnímu záznamu. Dost lidí si už na první pohled všimlo, že záznam, který někteří ve snaze dodat mu větší věrohodnost nazývají protokolem, neobsahuje podpis Milana Kundery. Historici, ale i další rádobyanalytici, ve snaze odvést pozornost nevěřících Tomášů od tohoto "drobného detailu" triumfálně argumentují tím, že záznam je autentický, něpochybně pochází z doby, kdy měl být vytvořen, s pravděpodobností hraničící s jistotou se tedy nejdná o padělek, který by měl Milana Kunderu záměrně diskreditovat a vzhledem k tomu, že v době, kdy byl záznam napsán, byl Milan Kundera bezvýznamným studentem, neměl nikdo důvod si jeho jméno v záznamu vymyslet.

Badatelům zkoumajícím dokumenty, kteří žijí ve svém vlastním, informačně sterilním skleníku odtrženi od skutečné reality, se to může zdát logické a všichni jako jeden muž shodně tvrdí, že záznam je dostačujícím důkazem o jejich objevu a neexistuje nejmenší důvod o tomto objevu pochybovat. Kromě badatelů ale existují lidé, kteří s podobnými záznamy pracují, či chcete-li pracovali, ve své každodenní praxi. Jde o policisty, bývalé příslušníky veřejné i státní bezpečnosti, agenty a zaměstnance zpravodajských služeb. Ti všichni vědí, že to tak, jak to vidí badatelé, není, ale kupodivu se dodnes nikdo z nich dostatečně hlasitě neozval. Pojďme tedy společně poodhalit alespoň malou část policejní a zpravodajské práce v její každodenní praxi abychom předloženým důkazům mohli lépe porozmět.

Pro začátek si vysvětleme rozdíl mezi záznamem a protokolem o výpovědi. Protokol o výpovědi je zjednodušeně řečeno autentický zápis toho, co někdo svými slovy vypověděl, na konci bývá protokol zpravidla podepsán vyslýchajícím i vyslýchaným. Oproti tomu záznam je sdělení policisty či agenta o tom, co se při výkonu své práce nějakým způsobem dozvěděl, jak na to reagoval, tedy jaká opatření již provedl, a dále pak jaká další opatření navrhuje provést. Pokud nejsou informace obsažené v záznamu získány vlastním pozorováním a policista nebo agent je získal od jiné osoby, tato s obsahem záznamu nebývá seznámena a mnohdy ani netuší, že o tom nějaký záznam byl sepsán. Protokoly jsou součástí vyšetřovacích a trestních spisů a jsou považovány za důkazy v trestním nebo jiném podobném řízení, záznamy pak tvoří jakousi informační vatu vyšetřovacích či trestních spisů a ve spisech operativních z hlediska jejich podstaty jsou jejich významnou, ne-li jedinou, součástí. Zatímco obsah protokolu je tedy vypovídajícím stvrzen podpisem a jako takový je pak možné tento obsah považovat za vysoce autentický, v záznamech není fantazie policisty či agenta nijak omezována a pokud v nich bude dostatečně věrohodně svým nadřízeným tvrdit, že jistý Saddám Husjan disponuje velkým množstvím různých zbraní hromadného ničení, může na zákaldě takových záznamů být zahájena válečná operace a to dokonce bez ohledu na to, že se nakonec u "podezřelého" nejnajde ani pixla travexu a hliníkového prášku na výrobu směsi do bouchacích kuliček.

Po stručném vysvětlení rozdílu mezi záznamem a protokolem si můžeme dále upřesnit roli záznamů ve vyšetřovacích a trestních spisech. Účelem této "informační vaty" není prokázat vyšetřovanou trestnou činnost jako takovou ale vysvětlit, jak vyšetřování vlastně začalo a proč v něm bylo postupováno tak, jak v něm bylo postupováno. V případě agenta-chodce policista v záznamu vysvětluje co ho vedlo k tomu, aby šel na studentskou kolej a tam na někoho čekal, aby ho pak následně zatknul. No a tady se musíme zastavit u fenoménu, kterému se říká informační zdroj. Ač se to může někomu zdát prapodivné, policisté a agenti zvláštních služeb mají a vždy měli na utajení identity svých zdrojů přinejmenším stejný zájem, jako např. dnešní investigativní novináři na utajení identity jejich zdrojů. V drtivé většině případů to jde tak daleko, že identitu těchto zdrojů tají i před svými kolegy a nadřízenými. Pro méně chápavé (a pro Pavla Žáčka zvlášť) se to pokusím vysvětlit na příkladu z jiného prostředí. V jisté době se některé služby zajímaly o informace z uměleckých kruhů. Pokud bych pracoval u takové služby a navázal kontakt s Jitkou Molavcovou, která by mi donášela informace z divadla Semafor, určitě bych do záznamů nepsal, že jsem informace získal od Jitky Molavcové, ale napsal bych, že mi je sdělil např. Josef Dvořák. Pokud by to někdo z kolegů chtěl zneužít, s Josefem Dvořákem zkusil navázat spolupráci a mne tak před nadřízenými ze Semaforu zkusil vyšachovat, bylo by dost pravděpodobné, že by kolegu i poté, co by se snažil jednat "z mého pověření", Josef Dvořák vypoklonkoval a můj monopol na informace ze Semaforu by tak zůstal neohrožen. Než budu pokračovat, chtěl bych upozornit, že příklad, který jsem použil, není reálným příběhem, jde o zjednodušenou zkratku použitou k vysvětlení podstaty ochrany informačních zdrojů a jakákoli podobnost se skutečnými příběhy nebo osobami je čistě náhodná.

A tím jsem se dostal zpět ke kauze agenta-chodce. Pokud informační zdroj spolupracoval dostatečně ochotně a bylo možné předpokládat, že tento zdroj ještě zdaleka není vyčerpaný, nebylo v zájmu těch, kterým informace poskytoval, aby si jeho osobní údaje mohl kdokoli přečíst ve spisu, který dokonce jako vyšetřovací nepodléhal žádnému utajení. Pokud se policista nechtěl inspirovat Jaroslavem Haškem a napsat, že mu informaci sdělil "jistý Josef Vyskočil", nezbylo mu nic jiného, než si náhodně vybrat kohokoli, kdo na koleji bydlel, a v záznamu použít jeho jméno.

Vlk se tedy nažral, koza zůstala celá, a my dnes, díky aktivnímu badateli, který přecenil hodnotu z hlediska pravdivosti ve skutečnosti naprosto bezcenné informace, máme o čem přemýšlet. Věrohodnost informace o zdroji se nám po tak dlouhé době, na rozdíl od pravosti a autentičnosti samotného záznamu majícícho roli nijak neověřené a ničím nepodložené informační vaty, s pravděpodobností hraničící s jistotou nepodaří potvrdit ani vyvrátit.